Sen o naplněném a spokojeném dětství

O Montessori jsem se dověděla a začala zajímat kolem prvního roku věku mého dítěte. Nasávala jsem informace, které šly na internetu najít. O Marii Montessori, jejím životě a práci s dětmi, zkušenosti ostatních rodičů, o Montessori metodě, o pomůckách i jak na Montessori doma. A byla jsem nadšená, tohle bylo přesně to, co bych si jako dítě přála zažít. To kouzlo všechno si sama objevit, pochopit i rukama uchopit. 

A tak začaly první pokusy doma, některé k mé radosti fungovaly, některé tak trochu a někdy to byl propadák. Třeba když jsem si dala čtyřicetiminutovou práci s výrobou pomůcky a dcera s ní  pracovala 20 vteřin nebo při výrobě pomůcky z nastříhaných brček chtěla jenom stříhat a stříhat brčka, s pomůckou nepracovala ani jednou.

Bohužel všechny Montessori školičky, kluby a pracovny byly od nás minimálně hodinu jízdy autem (a minimálně hodinu zpět). Tak jsem s těmito pokusy s různou intenzitou, jak přicházely období nadšení a odhodlání, a pak zase odcházely, pokračovala další dva roky.

Pak se stal zázrak, zjistila jsem, že díky třem maminkám začal jeden Montessori klubík fungovat přímo u nás na vesnici. Když jsem se přišla podívat poprvé, byla jsem ohromená, kde se „to“ tam vzalo. Množství pomůcek koupených i vyrobených, bylo v tom vidět tolik práce, času i peněz. Naskočila jsem do toho prudce se rozjíždějícího vlaku a už jsme se vezly obě dvě – dcera a já. Najednou všechno načtené začalo dávat smysl. To, co předtím doma nefungovalo, tady začalo. Všechno mělo svůj smysl. Došlo mi, že pomůcky nejsou cílem Montessori metody, ale pouze prostředkem. Bylo (a stále je) fascinující sledovat mé dítě na téhle dobrodružné cestě za poznáním. Později jsem začala pozorovat i jiné děti a bylo to ještě úchvatnější. Sledovala jsem i naši průvodkyni, její pomalé pohyby při prezentacích přitahovaly mou pozornost a připomínaly mi japonské čajové obrady. Časem přibývali další a další lidé a kolem klubíku vznikla větší komunita, ve které jsem se cítila příjemně a „na stejné vlně“. 

Také přibývaly nové pomůcky, další nábytek, děti starší 3 let. A postupně už začínalo být v klubíku těsno. Nebylo místo pro pomůcky pro menší děti i pro ty větší najednou. Prostory byly sdílené a práce s vozením nábytku, sklízením pomůcek a výroba pomůcek byla časově dvojnásobná oproti trvání klubíku. Přišel čas svléknout těsnou kůži – přestěhovat se. 

Do splnění snu o naplněném a spokojeném dětství pro své dítě jsem investovala spoustu svého volného času a energie. A pevně věřím, že se tento rozjetý vlak poháněný podobnými sny a touhami dalších rodičů nikdy nezastaví.

maminka Jana

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *